Vrak

Při úspěšném výzkumu provedeném dr. Ballardem a jeho spolupracovníky Titanic vydal mnohá ze svých tajemství strážených po sedmdesát čtyři roky. Jedním z nejvýznamnějších bylo zjištění, že obrovská loď nespočívá na dně neporušena - tak jak se zpočátku domníval i dr. Ballard - ale je rozlomena. Po celou dobu, navzdory několika svědectvím očitých svědků, téměř všichni věřili, že se Titanic potopil neporušený a tak i dosedl na mořské dno. Potvrdila to v roce 1912 obě oficiální vyšetřování. Nyní byl však prokázán opak. Doktor Ballard došel k závěru, že vzhledem k velké vzdálenosti obou částí trupu na dně oceánu a k nakupení trosek v blízkosti zádi, vzhledem k neexistenci nějaké rýhy mezi oběma částmi, dále vzhledem k tomu, že záď' je ve srovnání s nasměrováním přídě otočena 180 stupňů, a proto, že obě části stojí vzpřímeně, je téměř jisté, že k rozlomení muselo dojít ještě na hladině nebo těsně pod ní.

Jak se příď zabořovala stále víc do vody a záď se zvedala, tlak na kýl dosáhl takového stupně, že se nakonec přelomil v nejslabším místě lodní konstrukce, to jest mezi třetím a čtvrtým komínem. Zranitelnost tohoto místa byla dána rozsáhlými otevřenými prostory vertikálně procházejícími prakticky celou lodí - zadním velkým schodištěm a ventilační šachtou ze strojovny. Titanic se tedy nerozlomil v místech expanzních spojů, jak předpokládala jedna teorie; ty jsou pouze v nástavbách a nepokračují trupem dolů. Obě části trupu padaly ke dnu rychlostí asi padesáti kilometrů za hodinu. Jako první dopadla příď a o několik minut později záď. Trosky padaly na dno v závislosti na své váze, těm nejlehčím předmětům mohlo trvat až několik hodin, než se pohroužily do čtyřkilometrové hloubky.

Další, velmi důležitou otázkou, k jejímuž - byť částečnému objasnění Ballardův průzkum vraku významně přispěl, je existence či neexistence oné slavné trhliny, způsobené nárazem na led. Obecně se po celá léta věřilo, že ledová hora roztrhla příď lodi na pravoboku od první až po pátou vodotěsnou komoru - šestá byla zasažena jen lehce - nepřerušovanou trhlinou o délce asi 100 metrů. Bylo dost očitých svědků, kteří potvrdili, že okamžitě po nárazu se do těchto prostor začala valit mořská voda - vzpomeňme například na výpovědi topičů Fredericka Barretta a George Beauchampa z posádky záchranného člunu číslo 13. Ale přestože většina odborníků tvrdila, že vzhledem k intenzitě nárazu musel ledovec rozříznout bok lodi jako konzervu, našli se i pochybovači, kteří měli za to, že masívní ocelové pláty byly spíš zprohýbány a uvolněny ve svých spojích než rozervány. Už při londýnském vyšetřování katastrofy Edward Wilding, jeden z konstruktérů loděnice Harland & Wolff, předložil pozoruhodnou expertízu. Na základě svědectví o době, za kterou voda zaplavila určité podpalubní prostory, vypočítal, že během prvních čtyřiceti minut po nárazu vniklo do trupu 452,6 krychlového metru vody. Odhadl, že průniku takového množství vody a za takovou dobu odpovídá otvor o ploše 1 čtverečného metru. Když pak uvažoval nad trhlinou, pro jistotu jen o délce sedmdesáti metrů, zjistil, že při ploše 1,11 čtverečného metru by mohla mít průměrnou šířku jen necelé dva centimetry. To ovšem bylo nanejvýš nepravděpodobné a Wilding už tenkrát vyjádřil názor, že bok Titaniku není roztržen souvislou trhlinou, ale že jde o přerušované poškození jiného druhu a tvaru. Přes toto stanovisko významného experta bylo oficiálně uznáno, že příčinou zkázy Titaniku byla dlouhá, souvislá trhlina.

22. července 1986, během jednoho z posledních sestupů, robot Jason Jr. podrobně prozkoumal a nafotografoval celou pravou stranu přední části vraku. Od přídě po třetí vodotěsnou přepážku je trup zabořen do bahna a písku až po čáru ponoru, takže tady žádná eventuální poškození jeho spodní části nebylo možno ověřit. Ale dál ve směru od přídě, již ta část trupu, kde měla předpokládaná trhlina pokračovat, byla viditelná - a žádná trhlina tam nebyla. Namísto toho byly ocelové pláty v těchto místech prohnuty dovnitř. Dalo se tedy předpokládat, že nýty, které je držely u sebe, vypadaly a vzniklými škvírami se voda drala do podpalubí. Při prohlídce další části trupu - opět ve směru od přídě - byla nalezena dvě místa svisle se táhnoucího pokřivení a zborcení ocelových plátů. Jedno z nich bylo obzvlášť výrazné, tady se pláty vyhnuly ven až v úhlu devadesáti stupňů a hned nato se zase obracely zpátky dovnitř. Bylo však zajímavé, že přes velké pokřivení ocelové obšívky zde nic nenasvědčovalo tomu, že by vypadaly nýty nebo se rozestoupily spoje. K těmto poškozením se vší určitostí došlo až při nárazu přídě na mořské dno. Byl natolik prudký, že narušil celou strukturu této části vraku: příď není v rovině se zbytkem trupu, je ohnuta o několik stupňů dolů, proto je také podstatně víc zabořena. Ještě dál, zhruba na úrovni velitelského můstku, se na několika místech objevila horizontální zborcení plátů, narušení spojů mezi nimi a otvory po vypadlých nýtech.

Stále tedy zůstává možnost, že slavná trhlina - byť podstatně kratší - přece jen existuje a nachází se v přední a podle všeho nejvíc poškozené části trupu, kterou dr. Ballard vzhledem k jejímu zaboření nemohl vidět. Ale je jisté, že ledovec nezpůsobil - jak se věřilo sedmdesát roků - dlouhou, přes více než pět komor se táhnoucí otevřenou ránu v boku lodi. Namísto toho se pláty při nárazu zprohýbaly, spoje se na řadě míst rozestoupily a vzniklými štěrbinami se hrnula voda, jak potvrdili očití svědkové.



Zdroj-TITANIC World

Nalezení Titanicu

5. července 1985 připlul Le Suroit do vyznačeného prostoru a zahájil průzkum mořského dna. Doktor Ballard se k Francouzům připojil 22. července. Hodinu za hodinou Le Suroit proplouval určenou oblastí způsobem připomínajícím sečení trávníku - plul v jednom směru k hranici oblasti, obrátil se, plul zpět, znovu se obrátil, a tak se to opakovalo nesčíslněkrát. Aparatura SAR podobná velkému torpédu, připoutaná kabelem k Le Suroitu a tažená v hloubce téměř 4 000 metrů jen asi 200 metrů nad dnem oceánu, zabírala při každé plavbě pás široký něco víc než půl míle. Jakmile sonar ohlásil pozornost vzbuzující objekt, bylo jeho magnetické pole prověřeno magnetometrem spojeným se SAR - výzkumníci věřili, že tisíce tun kovu vraku Titaniku musí reagovat nezaměnitelným způsobem.

Ke konci čtvrtého týdne Le Surouit prozkoumal 70 procent určeného prostoru a vrak Titaniku nenašel. Vzhledem k jiným povinnostem musela francouzská loď svoji účast na expedici 6. srpna ukončit. Výsledek byl pro Jeana-Louise Michela a jeho spolupracovníky velkým zklamáním. Ale jak řekl dr. Ballard, alespoň bylo známo, kde Titanic není. Štafetu teď přebrali Američané.

Loď Knorr s Argem a vlečným zařízením ANGUS na palubě připlula do vyznačené oblasti večer 24. srpna a mohla se tam zdržet jen dvanáct dnů. Řízení operace převzal dr. Ballard, ale na Knorru pluli i Jean-Louis Michel a dva další pracovníci IFREMER. Odpoledne 25. srpna bylo Argo poprvé spuštěno do mořských hlubin. Po šesti dnech bezvýsledného pátrání začínal mít dr. Ballard vážné obavy. Vymezený čas se neúprosně krátil a zbývalo mu už jen pět dnů. Navíc se začalo zhoršovat počasí.

Dvanáct minut před jednou hodinou ranní l. září 1985 se na monitoru zaznamenávajícím záběry pořizované v hlubině videokamerami Arga objevily podivné stíny. Za okamžik bylo zřejmé, že to nemůže být nic jiného než rozptýlené trosky. Trosky Titaniku! Nikdo z mužů napjatě sledujících v operační místnosti obrazovku se však ještě neodvážil jít probudit dr. Ballarda, ještě neměli úplnou jistotu a nechtěli vypadat jako panikáři. Nakonec, když se objevila silueta obrovského lodního kotle poslali za ním - kuchaře. Ballard, trápený starostmi, ještě nespal, a když mu bylo řečeno, co se děje, vylítl jako střela. Jediný pohled na monitor mu stačil. Uviděl mohutný válcovitý předmět se třemi kruhovými topeništními otvory v čelní stěně. Nemohlo být pochyb, díval se na jeden z kotlů Titaniku. Poprvé po třiasedmdesáti letech lidské oko spatřilo část zařízení slavné lodi.

Následujícího dne byl nalezen trup Titaniku a pod hladinu byl poslán i ANGUS k pořízení statických fotografií. Velké překvapení a současně i zklamání přineslo zjištění, že záď Titaniku chybí, obrovitý trup se musel rozlomit na dvě části. Ve zbývajících čtyřech dnech prakticky nikdo na palubě Knorru nespal. Argo a ANGUS pořídily tisíce fotografií rozsáhlého pole trosek a přední části vraku. Neskutečné množství předmětů bylo rozptýleno po mořském dně, byly to součásti nástaveb, vybavení kabin, rozsypané uhlí, láhve vína, části přístrojů, kusy zábradlí, prostě všechno možné. Na fotografiích se nakonec objevila i druhá část rozlomeného trupu, záď lodi, nacházející se asi 650 metrů od přední části. Ani záď, ani příď se po dosednutí na dno nepřevrátily, největší parník na světě spočinul ve svém hrobě vzpřímený a tak zůstal po tři čtvrtě století.

Zpráva o nalezení Titaniku obletěla svět jako blesk. Po návratu do Woods Hole čekaly na dr. Ballarda nejen davy lidí, ale i desítky reportérů, televizní týmy a filmaři. Musel odpovídat na stovky otázek - na některé už znal odpověď, na mnohé ještě ne.

Zdroj-Titanic world